Část - 2:
Část - 2
SELSKÉ BOUŘE ROKU 1775 a 1821
Roku 1775 vlivem neúnosných robot , desátků a dávek vrchnosti , vypukly v českých a moravských krajích selské bouře , které zachvátily i náš kraj.
Sedláci s potahy a svými pacholky byli nuceni robotovat na panském 6 dnů v týdnu od rána do večera. Taktéž i podruzi ( lidé bez majetku ) pěšky. Všichni poddaní byli nuceni platit vrchnosti 2x ročně dávky a to na sv.Jiří a na sv.Václava. Ze všech pozemků se odváděly desátky vrchnosti a farám.Tyto roboty a dávky vyvolávaly mezi robotníky velkou nespokojenost a nevoli , která vyvrcholila roku 1775 nevolnickým povstáním nejdříve v Čechách a posléze se přeneslo i na Moravu.
V naší obci byl hlavním vůdcem tehdejší selské vzpoury rychtář Matěj Hamrla , kterému tehdy bylo 66 let. Narodil se roku 1709 na usedlosti č.9 (nové 22) jako syn Martina a Markéty Hamrlových. Matěj Hamrla se roku 1740 oženil s Marií Annou a měli spolu 5 dětí. Rychtu po otci převzal roku 1742. Jako vůdce selské vzpoury byl zatčen a na Jaroměřickém zámku dostal 30 ran holí, byl zbaven úřadu a uvězněn. Jak dlouho byl ve vězení není známo ale byla mu odebrána rychta i úřad a dána vrchností jeho kmotřenci Tomáši Říhovi. Po návratu z vězení si Matěj Hamrla koupil domek č.7 (nové 14) proti kapličce , kterou roku 1768 společně s vrchním myslivcem Juxem postavili. Zemřel doma dne 22.srpna 1789 ve věku 80 let.Vzpoura byla vojskem které bylo povoláno do zdejšího kraje postupně potlačena a sedláci byli přinuceni nadále robotovat tak jako dříve.
Roku 1821 - dne 23.12.1817 vyšel císařský dekret o úpravě pozemkové daně v němčině a úředníky vrchností byl mylně vykládán poddaným, neboť po většině úředníci byli Němci. Následovaly nové dekrety v roce 1819 a 1820 a opět měly špatný výklad. To následně bylo příčinou k odepření roboty, neboť robotný lid vrchnosti nevěřil a měl za to, že robota byla cís. Františkem I. zrušena a že páni jim to zatajují.
Selská vzpoura se rozhořela na 6 panstvích Znojemského kraje kam tehdy také patřilo Jaroměřicko, tedy i naše obec. Zástupci pověření obcí se začali tajně scházet v noci na různých místech v okolí , měli zavázané oči aby neviděli toho , kdo k nim hovoří. Dne 24 března se konalo poslední velké setkání v Rudlicích a kde se všichni zástupci obcí zavázali přísahou , že jeden za všechny a všichni za jednoho robotu od svátku Zvěstování Pany Marie ( 26.3.) roboty nekonati a těm , kteří toto poruší , že domy zapálí. Byl vydán oběžník o zastavení roboty , který byl podepsán všemi rychtáři obcí a otisknuty jejich pečetě.Většiny těchto tajných schůzí se zůčastňovali z naší obce rychtář Jan Říha, purkmistr z č.9 , JakubCoufal, výpomocný učitel bydlící v č.54 (nové 58) který psal oběžníky, Josef Hamrla z č.18 (nové 85), Pavel Šmíd, kovář z č.53 (nové59) a Matěj Čech z č.27 (nové 53).
Rychtář Jan Říha se narodil 15.října 1786 v Příštpě.Byl synem Tomáše Říhy a jeho manželky Marie Anny , rozené Polové z Příštpa. Byl ze 6 dětí a rychtářem se stal po smrti svého otce roku 1808. Měli 3 děti : Martin*1.11.1814 , Josef * 10.3.1816 a Markéta * 5.7.1818.
Poněvadž se to vrchnosti nezatajilo, bylo povoláno vojsko do obce a začalo vyšetřování. Do naší obce přišlo 50 mužů maďarské národnosti aby sedlákům nerozuměli a tudíž je nelitovali. Byli ubytováni v panském dvoře a živeni Jaroměřickou vrchností. Sedláci říkali , že o tom císař pán neví, protože bychom je museli živit my jak to bývalo v té době zvykem. Dne 2 dubna 1821 byli všichni vedoucí zdejší vzpoury zatčeni, odvedeni na Jaroměřický zámek, tam vyslýcháni a biti holí. Rychtář Říha byl vyzván aby vzpouru odvolal a poslal lidi na robotu a když to odmítl , dostal 5 ran holí a po druhém odmítnutí dalších 20 ran holí. Zatčení Jan Říha, Jakub Coufal a snad i Josef Hamrla byli poté dopraveni k apelačnímu soudu do Brna , kde byli odsouzeni do vězení. Ve znojemské věznici rychtář Jan Říha zemřel dne 22.1.1828 ve věku 41 let. Za rok nato dne 13.3.1829 se vdova Mariána Říhová provdala za svého čeledína Josefa Růžičky. Ostatní méně vinní byli uvězněni v Jaroměřické šatlavě a posléze po přiznání viny propuštěni. Nastal velký nátlak na sedláky, byli biti od vojáků pažbami pušek a vyháněni ze svých příbytků do práce. Do 10 dubna nešel žádný ze 13 sedláků na robotu a většina i s pacholky i s dobytkem utekla do lesů a někteří rozbili i polní nářadí aby se nedalo používat. Dne 10 dubna bylo vyhlášeno stanné právo a vrátivší se sedláky vojsko nutilo k robotě. Dne 15 dubna po potlačení vzpoury byla konána slavnostní mše svatá v chrámu sv.Markéty v Jaroměřicích , kde byl za asistence vojska čten zástupcům obcí t.zv.nejvyšší reskript od samotného císaře a to již česky, aby jej správně mohli tlumočit všem poddaným.A tak postupně po 15 dubnu začali poddaní opět chodit na robotu, pracovat na panských polích a tímto velká selská rebelie ve zdejším kraji skončila. Poté brzy patrně na protest shořela panská stodola u místního dvora , viník ale nebyl vypátrán. Byla pak postavena zdejšími robotníky na příkaz vrchnosti znovu .Obec byla potrestána i tím,že jí byla odebrána samospráva a od roku 1821 do roku 1865 byla připojena k Příložanům . Zrušení roboty roku 1848 se dočkal jako jediný Matěj Čech , který zemřel ve věku 86 let doma , dne 17 prosince 1852. Teprve však až rok 1921 vyplnil přání rebelů, kdy se půda dostala následnou pozemkovou reformou do rukou až jejich budoucím potomkům.
KONTRIBUCE Z ROKU 1789
Podle nově zavedeného t.zv.Josefínského katastru , v němž byly panské i poddanské pozemky rovnoprávné oproti dřívějšímu stavu, kdy panstvo platilo pouze poloviční daň oproti selskému stavu a kterou zavedla Marie Terezie . Před tím šlechta neplatila žádnou daň z pozemků , ale jenom z komínů. Její syn Josef II. když se ujal vlády zdanil i panstvo stejnou měrou, což šlechta velmi nelibě nesla. Bohužel za rok na to zemřel a šlechta to již zase nedodržovala a zase platila polovinu jako dříve. Až po nové reformě vydané císařem Františkem I. po téměř 30 letech byla přinucena daň z pozemků platit ve stejné výši tak jako všichni ostatní.
Zde jsou uvedeni jednotliví poplatníci obce podle výměry polí za rok.
Číslo domu / jméno zlatých krejcarů
3. Jakub Doležal 0 6,5
8. Martin Tomšíček 33 24,5
9. Tomáš Říha 35 0
11. Jiří Stuchlík ? ?
12. Jan Nemeškal 37 26,5
13. Pavel Pola 41 28
14. Josef Pacola 41 43,5
16. František Krejcar 37 55
17. Prokop Venhoda 39 50
18. Josef Hamrla 40 8
19. Tomáš Matoušek 41 23,5
20. Jan Korotvička 46 25,5
23. Jakub Čech 0 1
24. František Čech 39 55
25. Martin Spousta 39 12
26. Jiří Menšík 35 49
29. Matěj Vlasák 0 1
30. Josef Čech 0 1,25
33. Matěj Pacola 12 2,25
36. Mlýn Královec 1 59,5
44. Pavel Treblik 0 36,5
bez čísla domu
Jiří Klouda 0 44,5
Jan Roda 3 7
Matěj Svoboda 1 9
Antonín Svoboda 0 35
Josef Matoušek 2 15,5
Antonín Střižan 1 35
Jan Forman 0 46
Rajského dědici 0 24
Anna Tomšíčková 0 37
Pavel Čech 0 19,5
Obec 7 15
Vrchnost – dvůr č. 10 501 18
Kmentův mlýn neuveden
Celková suma činila 1044 zl. 35,5 kr.
MINULÉ VÁLKY V NAŠEM KRAJI
Válka třicetiletá 1618 - 1648 která byla velmi krutá svým dlouhým trváním a které se zúčastnily armády takřka z celé Evropy. Mnoho lidí přišlo v průběhu této války o život a počet obyvatel naší země se zmenšil na pouhou 1 třetinu.Takřka celá země byla za ta válečná léta zničena, vesnice vypáleny, hospodářství opouštěna venkovským lidem a nastal veliký hladomor. Následně potom po mnoho let zůstalo mnoho usedlostí pustých a trvalo mnoho let, než se do vesnic navrátil normální život.Taktéž naše obec byla na sklonku války dne 25 dubna 1645 švédským vojskem vypálena , jediný neporušený zůstal mlýn v Královci . Musíme si umět představit, že tehdejší veškeré domy byly ze dřeva s doškovou střechou a pouze domy panské ve městech byly z kamene a málokteré z cihel.
Válka pruskorakouská r.1866 trvala poměrně krátkou dobu a neměla tak zhoubné následky jako válka třicetiletá , pruská vojska se k obyvatelům chovala poměrně slušně v našem kraji. Moje babička nám vypravovala , že když jí bylo 9 let, tak její matka v Lukově vařila pro tyto vojáky a jejich veliteli se to zdálo málo, tak jí říkal „hospodyna,malo varila, pětadvacet“, což ona nepochopila že vojáků je 25 a měla strach, že dostane 25 ran tak jak to bývávalo za dob roboty. Bohužel ale toto pruské vojsko zavleklo na naše území zhoubnou choleru , které následně podlehlo mnoho lidí.V naší obci od března do září zemřelo 16 obyvatel a byli to :
1. Čech Josef č.76 stáří 48let 9. Hamrla Josef č.77stáří 28 let
2.Čechová Anna č.76 45 let 10.Hamrlová Frant.č.77 25 let
3.Čechová Antonie č.76 7 let 11.Hamrla František č.77 5 let
4.Čech Jakub č.76 4 let 12.Míčová Františka č.56 57 let
5.Svoboda Matěj č.23 60 let 13.Kselíková Kateřina č.2 70 let
6.Svobodová Antonie č.23 40 let 14.Čechová Antonie č. 85 36 let
7.Svobodová Františka č.23 6 let 15.Polická Marie č. 71 3,5 měs.
8.Trojanová Marie č. 21 5 let 16.Daniel Václav , cikán 5 let
Teprve s příchodem zimy tato cholera zanikla .Takovéto veliké úmrtí lidí v této době v Jaroměřicích a ve všech okolních vesnicích zaznamenávají z té doby knihy úmrtí , uložené na matričním úřadu v Jaroměřicích.
I.světová válka 1914 – 1918 veliký přelom v dějinách naší země způsobila I.světová válka, která vypukla po atentátu v Sarajevu na následníka trůnu Ferdinanda de Este a jeho manželku , hraběnku Žofii Chotkovou a kterou provedl Gavrilo Princip
Koncem července roku 1914 byla vyhlášena všeobecná mobilizace a velká část mužů musela nastoupit vojenskou službu. Nejvíce to pocítilo obyvatelstvo vesnic, neboť po 4 léta trvající války museli pole obdělávat ženy, děti a staří výměnkáři a starat se o hospodářství.V prvém roce války bylo ještě všeho dostatek , ale již po roce nastal velký nedostatek potravin hlavně ve městech . Byly nařízeny soupisy všech zásob na vesnických hospodářstvích i ve skladech . Poté byl zaveden lístkový systém na potraviny. Na př.příděl na týden pro 1 osobu byl 1,47 kg chleba, 1,05 kg mouky, 24 dkg masa. Byly zavedeny 3 bezmasé dny v týdnu, zákaz prodeje brambor a uhlí. Od roku 1917 byl rekvírován na venkově dobytek a obilí za asistence vojska. Nastala veliká bída pro obyvatele. Byly sundávány zvony z kostelů a kapliček pro válečné účely.
Z naší obce nastoupilo do I. sv. války 102 mužů, ze kterých padlo na frontách či následně na následky zranění zemřelo 15 našich občanů :
1. Svoboda Jan č.7 9. Trojan Jan č.21
2. Říha Vilém č.89 10. Menšík Karel č.100
3. Spousta Antonín č.67 11. Pelán Antonín č.98
4. Svoboda Cyril č.40 12. Píša Adolf č.10
5. Pola Petr č.85 13. Šimeček Petr č.108
6. Klíma Josef č. 14. Trojan Leopold č.21
7. Gregor Cyril č.20 15. Škorpík Jan č. 101
8. Dolák František č.21
Těmto našim padlým občanům nechala příštěpská děvčata v roce 1919 postavit na jejich památku kříž po pravé straně silnice „Na výhoně“, který původně měl stát na návsi , tak jak je to obvyklé v okolních vesnicích. Radní a zároveň majitelé tamějších gruntů na návsi to však nedovolili že by překážel a musel daleko za obec do zatáčky „Na výhon“.
Do zajetí na frontách se dostalo 11 vojínů a byli to :
1. Novák Antonín č.80 7. Zoufalý František č.16
2. Korotvička Josef č.68 8. Růžička Josef č. 73
3. Gregor Jaroslav č.20 9. Šárka Josef č. 5
4. Stuchlík Josef č.75 10. Sapík Matěj č. 88
5. Stuchlík František č.30 11. Vorlíček Karel č.57
6. Dolák Antonín č. 72
Válečnými invalidy se stalo 5 vojínů :
1. Svoboda František č. 40 4. Šimeček Jakub č.108
2. Hůrecký Jakub č. 73 5. Dolák Rudolf č. 72
3. Růžička František č. 48
II. světová válka 1939 – 1945 dne 23 září 1938 byla vyhlášena mobilizace pro všechny muže do 40 let a z naší obce narukovalo 48 mužů a na zákopnické práce dalších 28 mužů , celkem 76 mužů. Po t.zv.mnichovské dohodě byli všichni naši vojáci během měsíce října demobilizováni a celé opevněné hranice byly opuštěny místo aby zadržely a odrazily nepřítele. Z bývalých Sudet čeští občané museli utíkat do vnitrozemí, kde dostali ubytování.Naše obec poskytla ubytování těmto občanům ze zabraných území :
1. Linhart Tomáš s rodinou č.115 4. Svatoň Josef s rodinou č.13
2. Severin Ladislav s rodinou č.86 5. Svoboda František č.137
3. Svoboda Antonín s rodinou č.100
Dne 15 března 1939 byla naše republika obsazena německými vojsky a byl zřízen Protektorát Böhmen und Mähren . Za rok nato vypukla II.světová válka na dvou frontách, východní a západní. Opět začaly se rekvírovat a sundávat zvony z kostelů a kapliček na válečné účely. Zvon z naší kapličky se naštěstí po válce našel v Německu , poněvadž nejprve byly taveny zvony velké a na ty malé už nedošlo a byl konec války. Byl znovu zaveden lístkový systém , předepsány povinné dodávky zemědělcům , odebrány odstředivky mléka , které byly z celé obce uskladněny v obecním chudobinci , zaplombovány krátké vlny u rozhlasových přijímačů aby lidé nemohli poslouchat zahraniční rozhlas . Byly rozpuštěny veškeré spolky a politické strany a zůstal jenom sbor dobrovolných hasičů a ustavena strana národního souručenství jako jediná povolená v protektorátu Böhmen und Mähren. Nastala první totalita v praxi.
V průběhu války byli vězněni tito občané naší obce :
1. Kuchař Jan č.59 - od roku 1939 do 1945, Dachau a Buchenwald 2. Jasiok Jaroslav č.46 - na 2 roky nepodmíněně
3. Plaček Rudolf č. 104 - od 29 června do 31 srpna 1940 v Jihlavě.
4. Vlček Jan * 1896 č.35 - na 1rok za nepřihlášení koupeného koně.
5. Hůrecký Františk č. 73 - na 1 rok, prodej mouky na černo ,v Jihlavě.
Všichni se z koncentráku či z vězení navrátili domů, někteří s podlomeným
zdravím , ale jinak ostatní občané naší obce přežili období této II. světové války poměrně bez úhony a beze ztrát na životech a na majetku.
Staří pamětníci vypravovali, že za I.světové války byla o hodně větší bída nežli za této druhé, byl zaveden lístkový systém, sice malý, ale byla jistota, že zboží bylo vždy k dostání. Navíc mnoho lidí z měst se obešlo v okolních mlýnech, kde dostali koupit trochu mouky. A v této době také vznikli i tzv.keťasi, kteří riskovali aby vydělali peníze na potravinách, nakupovali levně na venkově slepice, husy, králíky a vozili je do měst, kde to zpeněžili. Museli si dávat bedlivý pozor,neb na nádražích stávaly voj. Hlídky.
KAPLIČKA
Roku 1768 byla postavena kaplička Matějem Hamrlou * 1709 + 5.8.1789 který byl rychtářem, kterýžto úřad zastával přes 30 let , od roku 1742 do r.1775 , s manželkou Marianou měli 5 dětí a hospodařili na gruntě , půllánu č.9 (nové 22). Na stavbě této kapličky se spolupodílel i zdejší vrchní myslivec z panské myslivny č.34 (nové 16) Antonín Jux , a jména obou těchto zakladatelů jsou nad vchodem uvnitř kapličky uvedena po její rekonstrukci,včetně nové výmalby.
Roku 1775 po velké selské rebelii která nejprve vypukla v Čechách a poté zasáhla i Moravu , byl za její účast rychtář Matěj Hamrla svého úřadu Jaroměřickou vrchností zbaven, též i gruntu č.9, dostal 30 ran holí a vězněn, neboť odmítl vyzvat sedláky k poslušnosti a aby nastoupili opět na robotu. Rychtářem místo něj jmenovala vrchnost jeho synovce Tomáše Říhu * 1754 v Ohrazenici . Matěj Hamrla, jeho strýc mu byl za kmotra při křtu. Zároveň s úřadem rychtáře obdržel i usedlost po strýci , půllán č.9.
Roku 1884 dala postavit kříž hned vedle kapličky vdova Josefa Pacolová z usedlosti č.8 (nové 20). Její manžel Matěj Pacola zemřel roku 1879 , tak snad na jeho paměť.
Roku 1930 byla kaplička státním památkovým úřadem opravena včetně nové šindelové střechy a to přesně podle střechy původní . Každoročně se zde konaly májové pobožnosti za velké účasti obyvatel obce.
Roku 1942 za II.světové války byl zvon ze zdejší kapličky sundán a odvezen na roztavení do říše .Tento náš zvon byl chráněný památkovým úřadem a ani toto nepomohlo . Byl nahrazen plechovým, protože občané nechtěli zůstat bez zvonění a proto za přispění katechety p.Jana Podveského obec zakoupila zvonek nový, který byl pokřtěn „ Maria“.
Roku 1946 byl zvon z naší kapličky nalezen v Německu neporušený, byl vrácen obci , byl znovu vysvěcen a zavěšen zpět na své původní místo .
Náhradní zvon poté byl prodán do Županovic a zdá se, že to zprostředkoval náš rodák Rudolf Pacola, který se tam po válce na nějaký čas vystěhoval.
Roku 2004 26 dubnu začala generální oprava kapličky , dostala novou fasádu a novou šindelovou střechu. Byly také zrestaurovány vnitřní malby a zhotoveno i zvonění na elektrický pohon. Byly vykáceny 4 břízy kolem kapličky, neboť narušovaly její statiku a opraven a zrestaurován vedle stojící kříž Pacolů. Náklad na opravu činil přes 711.000.-Kč, z toho minist. kultury uvolnilo 650.000.-Kč, ostatní náklady hradila obec.
Velkou zásluhu na opravě kapličky měl poslanec za stranu lidovou Dr.Jiří Karas, který dokázal tak velké peníze získat pro tuto akci od ministerstva kultury. To bylo za starostování Emila Spilky. Za to jim patří dík našeho obyvatelstva , neboť tato kaplička je hlavní dominantou naší obce.
Dne 29 srpna 2005 na naše posvícení v dopoledních hodinách byla tato kaplička
po opravě slavnostně vysvěcena dvěma kněžími a to za velké účasti lidí zdejších i přespolních. Od této doby se hovoří o kapli pany Marie, ale původně byla zasvěcena sv.Floriánovi, patronu hasičů. Poté se konala ve zdejší škole tradičně mše svatá. Ve zvonici se nalezlo zaletované pouzdro cca o 22 cm délky a v průměru 3,5 cm se starými písemnostmi a to ve značně zchátralém stavu po 75 letech a takřka nečitelné.Co se podařilo přečíst : v říjnu a listopadu 1931 daná na kapličku nová střecha , vše podle původního stavu a pod dozorem Památkového Úřadu pro Moravu a Slezsko v Brně. Provedl tesařský mistr Jan Hobza ze Šebkovi. Dělali ji tesaři Jan Fouma z Jaroměřic č. 112 a Antonín ………….. jméno nečitelné.
Na opravu věnoval 1.000.-Kč dle poslední vůle ……….. jméno nečitelné který bydlel naproti kapličce a obec sama na opravu darovala ………… suma nečitelná.Dále je psáno,že bude-li také vnitřek opravován a malby na stěnách podle původního stavu taktéž obnoveny, že to bude zapsáno do pamětní knihy obce Příštpa a kdo to opravil .Z tohoto zápisu je zřejmé, že tento zápis navrhl tehdejší učitel zdejší školy Jan Výtasa, kronikář Příštpa a rodák z Dolních Lažan č.31. Vyhotovila /napsala/ Marie Hesová, učitelka zdejší školy. Bohužel první kniha kroniky A, kterou vedl Jan Výtasa je do dnešních dnů nezvěstná,doufejme,že se snad časem objeví.
OBECNÍ ZVONÍCI V MINULOSTI
1870 – 1888 Josef Havlín 1889 – 1893 František Kovárník
1893 – 1901 František Nemeškal 1901 – 1910 Jan Šmíd
1910 – 1968 Antonie Kaderová 1968 - 1985 Marie Majerová
1985 – 1987 František Kuchařík 1987 – 1998 Bohuslav Beneš
1998 – 2004 se nezvonilo , poněvadž nenašel se žádný zvoník.
2005 – od tohoto roku se zvoní 3x denně na elektrický pohon.
Ještě k tomu zvonění : stará paní Kaderová po roce 1948 nedostávala za své
zvonění 3 x denně od obce ani korunu. Bylo naznáno, že zvonění nepotřebujeme. Čili to dělala naprosto zdarma a když někdo v obci zemřel tak jí za zazvonění umíráčkem pozůstalí něco dali. Její dcera která se této služby po ní ujala, dostávala od obce tolik jako její matka , tedy nic. Když to posléze postupem času bylo i mocipánům hloupé , jmenovali paní Majerovou uklízečkou v obecní kanceláři a to „zvonění měla v tom“.
KŘÍŽE V OKOLÍ NAŠÍ OBCE
Naši předkové stavěním křížů okolo cest a silnic označovali místa, kde se v minulosti něco významného událo a aby nedošlo k jejich zapomnění.
Taktéž v našem okolí se nalézá několik křížů, které byly postaveny obyvateli či obcí v různé době a při různých příležitostech. Pokusíme se je vyjmenovat a povyprávět něco o nich , co se zachovalo.
Roku 1871 byl postaven litinový kříž na kamenném podstavci vpravo na silnici do Jaroměřic na kterém je také vytesán tento letopočet. Při jaké příležitosti a kým byl tento kříž postaven se nedochovala žádná zmínka. Poněvadž všechny kříže stavěné v minulosti našimi předky bývaly vysvěceny kněžími, možná je zápis ve farní kronice.Tento kříž stojí na okraji lesa po pravé straně silnice do Jaroměřic naproti „Královci“ na konci našeho katastru. Je veliká pravděpodobnost že původně stával někde poblíž a až po výstavbě nové silnice do Jaroměřic v roce 1900 byl k ní přemístěn. Možná by tento kříž mohl nějak souviset s nedalekou tratí „V homrlečinách“, kudy předtím vedla také stará cesta do Jaroměřic a už název napovídá, že zde došlo k úmrtí mnoha lidí a neb za dřívějších morů to bylo pohřebiště těchto obětí moru či epidemií.
Jisté však je, že ve středověku bývaly časté epidemie jako cholera , mor a mnoho lidí na toto onemocnění také zemřelo.Takovíto zemřelí lidé nesměli být pochováváni na hřbitovech povětšinou okolo kostelů, ale daleko za městem a do společného hrobu.
Roku 1880 byl postaven litinový kříž na kamenném podstavci nade vsí u cesty vedoucí do Ohrazenice a této trati se od té doby říká „U kříže“. Byl postaven jako díkuvzdání občanů že na následky cholery sem zavlečené pruskými vojsky za prusko-rakouské války roku 1866, kdy padlo za oběť 16 obyvatel obce a ostatní byli uchráněni . Kříž byl vysvěcen Jaroměřickým farářem a náklady zaplatila obec, 183 zlatých .
Roku 1884 byl postaven litinový kříž na kamenném podstavci hned vedle zdejší kapličky na vlastní náklad vdovou Josefou Pacolovou. Její manžel byl Matěj Pacola * 1809 + 17.9.1879 , pocházel z usedlosti č.17 (nové 69) a bývali to majitelé usedlosti č.8 (nové 20), kterou vdova Josefa Pacolová pak roku 1888 prodala manželům Janu a Marii Tržilovým z Lesůněk. Tento kříž má připomínat rodinu Pacalových.
Roku 1902 byl postaven kamenný kříž rodinou Sýkorovou z Lesůněk na památku jejich zemřelé dcery Antonie, která byla provdaná v roce 1874 za Antonína Pacolu č.33 (nové 21) a která náhle zemřela. Tento kříž byl původně postaven na nedalekém Pacolově poli „Na Výhoně“ a po výstavbě silnice do Rozkoše byl k ní přemístěn. Stalo se tak hlavně kvůli parcelaci a poutníkům ze zdejší obce , kteří chodívali s procesím každoročně na pouť do Hlubokých Mašůvek a zde mívali vždy zastavení. Byly zde v obci provdány celkem 3 sestry Sýkorovy , u Pacolů, u Mušků, u Nechvátalů.
Roku 1919 byl postaven litinový kříž na zděném podstavci kde je vsazena deska „ Věnováno padlým vojínům od děvčat z Příštpa 1918“. Kříž měl původně stát na návsi někde vpravo od tehdejší silnice naproti č.24, majitelé těchto usedlostí to však nedovolili, údajně že by překážel. Inu , byli to pantátové,sedláci a také zastupitelé obce.
Tento kříž postupem let nezadržitelně chátral a asi v 80 létech min.století byl poničen řetěz okolo kříže a deska vsazená v podstavci popraskala . Tento kříž opravil sám od sebe Josef Hůrecký ,bývalý člen SNB, tehdy již v důchodu. Kříž podepřel, desku znovu nalepil, kousek už jí ale nenašel a udělal kolem kříže pořádek.
Roku 1936 postaven dřevěný památníček Bedřichovi Martinů,cihlářskému
mistru , který byl nešťastnou náhodou zastřelen zdejším lovcem který zde byl na čekané a spletl si jej v podvečer za šera se zvěří.Tento památníček se svatým obrázkem pany Marie stojí po levé straně cesty vedoucí z bývalé Pánkovy cihelny asi 300 m směrem severním podél lesa k trati „Za oborou“ kde se tato nešťastná událost stala.
V roce 2005 opravil spadený památníček Bedřicha Martinů chalupář z č.107 Oldřich Quitta , místo jeho potomků.
Roku ? ? ? za čtvrtou alejí po pravé straně silnice do Rozkoše stojí od nepaměti dřevěný červený kříž, který je opětovně obnovován , neboť je vyznačen na vojenských mapách a polesí to má za povinnost jej obnovovat. Jisto však je , že je původu velice starého a že se tu kdysi stala nějaká tragická událost. Jedna verze praví, že tu byl zavražděn ženich s nevěstou od jejího bývalého milého , když jeli z kostela , kterému se zaslíbila a vzala si pak jiného. V minulosti bývalo ustáleným zvykem , že svatba se konala v domě nevěsty.Tudíž odjeli svatebčané z domu nevěsty do kostela, kam obec náležela a poté se konala svatební hostina v domě nevěsty.V tomto našem případě je jisto , že nevěsta nemohla pocházet z Příštpa, protože by měla sňatek v chrámu páně sv.Markéty. Ale mohlo to být i úplně jinak.Co když po svatební hostině si ženich odvážel svoji nevěstu domů? Třeba do Půlkova, Hostima, Střelic či Jevišovic nebo jinam? To už se asi nikdo nedozví,jak to tehdy bylo.
A nebo to bylo tak že Příštěpský mládenec si zalíbil děvče řekněme z Půlkova, svatba byla v Biskupickém kostele , hostina byla u rodičů v Půlkově a poté si ženich odváží svoji nevěstu do Příštpa nebo do Jaroměřic do svého domu a po cestě se stane ta událost? Je to sice jenom úvaha, jedno je ale jisté, formanská cesta vedoucí z Jaroměřic okolo Příštpa směrem na Jevišovice, Znojmo a dále do Rakous zde od pradávna je doložena a kterou dnešní novodobá silnice postavená v roce 1920 také kopíruje.
Zdá se však , že tato událost se stala již dávno, kdy ještě nebyly zavedeny matriky a postupem času tato událost vymizela z paměti zdejších obyvatel, které se značně ztenčilo v průběhu třicetileté války, jen zůstaly do dnešní doby jakési dohady.
Druhá verze praví , že tu byl pytláky připraven o život fořt z Hostimského panství , který je pronásledoval. Kdož to dnes ví , jak to skutečně bylo...
Občané Příštpa i ti nejstarší nemají o tomto kříži jasný názor a občané blízké Rozkoše taktéž o původu tohoto kříže nemají potuchy, neboť obec Rozkoš byla založena o hodně později tak jako blízký Prokopov a jsou o hodně mladší nežli Příštpo. Bude to snad úloha pro příští badatele,jestli objeví v budoucnu nějaké staré zápisy.
OBECNÍ ŠKOLA
Roku 1788 dle školní kroniky založené říd.učitelem Františkem Papírníkem se v domě č.32 vyučovalo a vyučoval zde při svém tkaní Jakub Šinogl.
Roku 1802 – 1821 vyučoval žáky bývalý voják Jakub Coufal , účastník selské rebelie.
Roku 1827 – 1855 vyučoval žáky již vystudovaný učitel Jan Suchánek a zde bydlel.
Roku 1856 – 1867 zde vyučoval učitel Tomáš Filipský z Jaroměřic. Do roku
1856 se učilo z německy psané učebnice, stačila na všechny 3 předměty – tehdy ve školách t.zv triviálních - čtení, psaní, počítání.
Roku 1867 byla v obci postavena první školní budova č.84 (nové 23).
Původní stará a již nevyhovující škola byla v domku č.32 (nové 57) asi od roku 1805, kdy byla zavedena povinná školní docházka. Prvním učitelem byl majitel domku Jakub Šinogl již nahoře zmíněný. Roku 1823 obec odkoupila tento domek a zřídila v něm školu, kde začali vyučovat již učitelé vystudovaní. Nová škola č.84 byla postavena na příkaz okresního hejtmanství a za starosty obce Jakuba Rechtíka a zdejšího učitele Tomáše Filipského z Jaroměřic.Bylo to i na příkaz a doporučení zdejšího farního úřadu.
Roku 1867 – 1876 zde vyučoval učitel Eduard Wachler,majitel domu č.18.
Roku 1876 – 1877 zde vyučoval učitel Jan Jeřábek.
Roku 1877 – 1884 zde vyučoval učitel Václav Kříž, později učil v Blatnici.
Roku 1884 – 1922 zde vyučoval řídící učitel František Papírník z Hostima.
Roku 1894 již tato škola byla naprosto nevyhovující a tak za starosty Františka Gregora byla postavena škola dvoutřídní nová. Po skončení školního roku se začalo s bouráním staré budovy školy a již 15 listopadu byla stavba nové školy před dokončením. Od 14 prosince se začalo vyučovat prozatím v jedné třídě. Náklady byly 6.786,- zlatých.
Roku 1895 dne 2 září byla škola slavnostně vysvěcena Jaroměřickým děkanem Hochem. Ročně se vybíralo od rodičů na jednoho žáka 2 zlaté na plat učitele , který v té době činil 360 zl.ročně. Zapsáno ve 2 třídách bylo za období 1880-1915 celkem 480 žáků.
Rok 1922 – 1939 vyučuje řídící učitel Jan Výtasa z Dolních Lažan. Za jeho působení se zde v druhé třídě vystřídalo 10 výpomocných učitelů.
Roku 1939 – 1945 vyučuje učitel Josef Svojsík, zavedena byla povinná němčina.
Roku 1945–1966 vyučuje řídící učitelka Marie Vyhnálková , která zde již působila od roku 1934. V roce 1945 od 28 dubna do 25 května se nevyučovalo, protože školu zabral Wehrmacht a děti měly zajisté z toho velkou radost.
Roku 1962 byla provedena generální oprava školy,byl zazděn vchod ze silnice a udělán z boku od panské studny.Z chodby byl udělán kabinet a zůstaly 2 třídy.Tato oprava stála celkem 93.742.-Kč.
Roku 1965 byla provedena oprava školních bytů, zhotoven nový vchod od kovárny.
Roku 1966 – 1979 zde vyučovala Milena Kunstová.
Roku 1971 byla zavedena povinná ruština do všech škol.
Roku 1974 je škola již jen jednotřídní, žáků je pouze 20.
Roku 1979 byla naše škola zrušena tak jako mnoho jiných v okolních vesnicích a žáci od té doby dojíždějí do školy v Jaroměřicích.V průběhu let působení zdejší obecné školy se zde vystřídalo mnoho výpomocných učitelů a učitelek a několik kněží z Jaroměřic v dřívějších dobách, kteří vyučovali náboženství. Postupem doby však počet žáků na zdejší škole klesal následkem stěhování lidí za prací do měst již za I.republiky, či následkem změn, které s sebou přinášela socializace vesnice v průběhu padesátých let minulého století. Velký důsledek přinesla bezesporu nízká natalita obyvatel , prostě se rodilo již méně dětí tak jako oproti minulým létům.
Roku 2003 obec zřídila v levé části školy obchod s potravinami , poněvadž bylo zde zapotřebí konkurence oproti prodejně Jednoty.Tento obchod Jednoty byl zanedlouho uzavřen že nevynáší a je zde v současné době /r.2007/ jen obchod jeden, který je pod patronací Obecního úřadu.V druhé větší části školy je velká místnost , kde se konají různé akce jako volby, přednášky, oslavy, posvícenská mše sv. a jiné podobné akce.
Takto skončila naše bývalá obecní škola, která téměř 2 století sloužila tomuto účelu a do které chodili naši rodiče a prarodiče, či kolikrát i praprarodiče.Už se jich nezeptáme…
Kronikář Josef Žák opsal do obecní kroniky ty nejdůležitější údaje ze školní kroniky, která se zanedlouho ztratila.Tato školní kronika byla vedena ve 4 svazcích od roku 1777 – 1938 a do které bývalí učitelé zapisovali události nejenom ze školy. Ku příkladu je třeba vyjmenovat ty učitele, kteří si zde odsloužili mnoho a mnoho let , jako například říd.učitel František Papírník, učil zde 38 let, Marie Vyhnálková učila zde 32 let nebo říd.učitel Jan Výtasa, učil zde 17let a kteří byli od svých žáků s úctou vzpomínáni. Je třeba doufat, že se snad někdy v budoucnu tyto svazky školní kroniky najdou a vrátí na obecní úřad , kam právem patří, neb je to dědictví všech občanů obce. Obec má za povinnost všechny takové pamětní knihy uchovávat a dobře zabezpečit proti poškození či zcizení. Nenechavci byli v minulosti a jsou i v současnosti, obzvláště v dnešní době, kdy se takové starožitnosti dají velice dobře zpeněžit a hodně na nich vydělat.
Do kroniky má právo nahlédnout každý občan za přítomnosti kronikáře a na požádání může od něj obdržet i výpis z kroniky, týkající se jeho rodu a nebo událostí, které se staly v minulosti v obci a v kronice jsou zapsány.
OBECNÍ PASTOUŠKA
Roku 1634 je první písemná zmínka o obecní pastoušce č.21 (nové 92) která sloužila svému účelu až do roku 1823. Měla 2 malé obytné místnosti , kde v každé místnosti žily pohromadě 2 rodiny i více obecných chudých jako na př. pasáci dobytka. Zpět do obce se také vraceli lidé, kteří byli ve službě mimo naši obec a jako staří a příslušní do naší obce museli být ubytováni obcí na její náklady , mnohdy také i se svou početnou rodinou.Tito lidé sloužící jinde byli hlídáni starostou těch obcí, kde žili a pracovali protože po 10 letech nepřetržitého pobytu by získali domovské právo této obce a tím by se o ně a jejich potomky musela starat ze zákona tato obec.Takže většinou jim byl před těmi 10 lety vypovídán jejich pracovní vztah a museli si nalézat jinde zaměstnání. Takže málokterý získal domovské právo jinde a nevrátil se na stáří do rodné obce.
Roku 1823 obec tuto zchátralou pastoušku a již několikrát opravovanou za ta léta, prodala vdovci Josefu Řeřuchovi * 1757 + 1827 a rozhodla se postavit pastoušku novou, č. 66 (nové 112), která poté tomuto účelu sloužila až do roku 1903, tedy 80 let.Tato bývalá pastouška protože již byla příliš malá na početné obecní chudé , byla prodána panskému hajnému Janu Spoustovi a jeho manželce Františce za 1.634 korun .
Roku 1903 byla postavena obecní pastouška nová (od této doby se říká chudobinec ) za starosty Matěje Stuchlíka č.75 (nové 18) a byla na svou dobu velmi velká, neboť stále více se do rodné obce začali vracet bývalí staří rodáci , i zdejších starých a chudých obyvatel zde bylo víc než dost.
Tento chudobinec byl postaven nahoře za obcí „Na strážnici“, měl 7 místností do kterých se vcházelo dlouhou chodbou, která vedla přes celou budovu , která byla na svou dobu poměrně moderní. Náklad na tuto stavbu byl 7.950.-K, stavbu vedl tesařský mistr Cyril Svoboda č.40 (nové 101).
Na tuto stavbu si obec půjčila 2.700.-korun od kontribučenské záložny a tato půjčka byla splacena až roku 1906. Od svého postavení tento chudobinec byl obydlen vždy naplno a teprve po skončení II. světové války v roce 1945 se velká většina jeho obyvatel vystěhovala do pohraničí a zabrala si usedlosti po odsunutých němcích. Zůstaly zde pouze 2 staré vdovy v levé části budovy a zbytek byl obcí pronajmutý jako byt rodině Stohlů. Josef Stohl pocházel z Popovic.
Roku 1966 zde byla na krátkou dobu zřízena dětská školka a roku 1975 se obec rozhodla chudobinec prodat , větší část chudobince koupil dosavadní nájemník a starosta obce Karel Martinů, menší horní část chudobince koupil Dr. Rudolf Karpíšek , v té době náčelník Třebíčské kriminálky.
OBYVATELÉ OBECNÍHO CHUDOBINCE č.100
Zde jsou uvedena jen některá jména obyvatel zdejšího chudobince , která se v různých zápisech dochovala , ale jistě mnozí jeho další obyvatelé chybí.
Manželé Josef a Antonie Mičovi se 3 dětmi , Čech Antonín , Zlomková Terezie, Kršňák, Kašparec , Nemeškalová - vdova , Pelánová – vdova, Petříček Matěj , Zoufalý Ignát s manželkou Julií a s dcerou Marií, Sapíková Kateřina , Menšíková Marie , Kremláček Josef , Kselíková Julie, Nechvátalová Marie-vdova, Antonín a JosefaTomkovi , Karel a Františka Růžičkovi , Hůrecká Josefa , Kršňák Rupert a Kateřina , Kršňák Jindřich a Magdalena , Pola František a Františka s matkou Marií Polovou , Svoboda Antonín se svojí matkou, ženou a 3 dětmi. /Věra, Ladislav a Josef /
Dva úsměvné příběhy Josefa Kremláčka * 3.5.1857 v Měříně + 12.1.1940.
Josef Kremláček byl vyučený truhlář a po dlouhá léta se živil v Čechách a když se na stará kolena nastěhoval do zdejšího chudobince, mluvil česky a tím se odlišoval od zdejšího obyvatelstva, které mluvilo místním příštěpským nářečím.
Jednoho dne chytal ryby v řece Rokytné zdejší dlouholetý učitel František Papírník a na druhé straně řeky lovil zmíněný Kremláček ryby do čeřenu.
Pan učitel Papírník na něj zavolal „Kremláčku, máte rybářský lístek?“
Načež mu Kremláček odpověděl : A copak se ryby chytají na lístek ? Ryby
se chytají do tápalu a jestli tam na tebe dojdu, tak ti ty plátěnice vymáchám.
Pan učitel Papírník z toho měl povyražení a rád to často vyprávěl.
Protože Kremláček se živil jak se dalo, náhodou byl svědkem v lese zvaném
„Vypálená“ vraždy. Snacha udeřila motykou do hlavy svého tchána, který na zranění zemřel. Nebylo nic vyšetřeno a po nějakém čase milý Kremláček když se napil,vykřikoval, že něco ví a že to nemůže povědět. Když to bylo po několikáté, dozvěděli se o tom Jaroměřičtí četníci, Kremláčka vyslechli a on se přiznal k tomu, že byl svědkem této vraždy. Za to, že tuto událost neoznámil dostal 10 dnů vězení, pachatelka tohoto činu byla odsouzena na 10 let žaláře. Po 5 létech dostala milost a byla propuštěna, neboť to udělala z velké bídy, protože myslela na svých 10 dětí , kterým ujídal jejich dědeček…
